Východ slunce

Vstávám na východ slunce. Fotím zapadající měsíc a oranžovějící hory. Pobíhám tam celkem dlouho. Máme led na stanu, v noci asi pěkně přituhlo. Ale teď to vypadá na krásný den. Svítí nám sluníčko, tak se kocháme krásnými horskými scenériemi okolo. Těsně před odchodem pozorujeme skupinku rusů, která stanovala kus od nás, jak provádějí ranní rozcvičku a vzpomněli jsme si na dětská léta.

Výstup k jezeru Ala Kol

Ze začátku jdeme klečí. Občas se spíš prodíráme. Držíme se stále proudu řeky, který se mění skoro ve vodopád. A tak i my stoupáme strmě vzhůru. Když vyfuníme první kopec (nadmořská výška už je znát), otvírá se nám pohled na další vodopád. Krásně se bliští v protisvětle. Dáváme si rychlou sváču (převážně hroznový cukr, protože toho jediného máme dost) a pokračujeme vstříc kopci. Vodopád obcházíme zleva po znatelné cestičce. A pak už jen vydechname úžasem. Jezero Ala Kol je jako obrovské modré zrcadlo zasazené mezi bělostné horské štíty. Jeho klidná hladina se blyští jako šperk.

U jezera si dáváme delší přestávku na focení a oběd a tak. V rámci okukování jsme viděli 2 blonďáky ležící na karimatkách a okolo nich poskakovali 4 kyrgyzští průvodci a obsluhovali je. Měli oběd, ale ne žádný turistický jako kus chleba s něčím, ale čaj v porcelánové konvičce, zeleninový salát a tak podobně. A oni si pro ten oběd ani nedošli, Kyrgyzové jim ho přinesli až ke karimatce. Nepochybuju o tom, že za to dostali Kyrgyzové velmi dobře zaplaceno, ale tohle už mi přijde moc. Ale to je asi na každém, ta hranice kde končí práce a kde začíná posluhování.

Vzhůru do sedla

Pak pokračujeme dál. Mírně stoupáme a jdeme podél jezera a stále koukáme na tu nádheru pod námi. Stále se držíme podél jezera a před jeho koncem stoupáme doleva do sedla. V sedle nás čekají další úžasné výhledy. Jednak znovu na nádherné jezero Ala Kol, jednak dopředu na údolí Altyn Arašan. Údolí je širší, svěže zelené a sem tam poseté pasoucími se stády. V dálce jede Kyrgyz na koni nahánět svá stáda dobytka a v patách se mu ženou dva psi. Když Kyrgyz zvolní, psi využívají chvíle a svobodně se rozbíhají krajinou a stíhají jeden druhého.

Loukou scházíme dolu a vzhledem k tomu, že slunce už se skoro schovává za horami, tak hledáme místo na stanování. Před zalezením do stanu ještě sbíháme k potoku nabrat vodu a provést nezbytnou očistu.