Sary Chelek – Cesta k jezeru

Cesta z Arkitu

Po cestě jdeme k jezeru Sary Chelek. Míjejí nás auta i maršutky (maršutkou se dá dojet až k jezeru). Na konci vesnice je brána. Nejdřív branou procházíme, ale hned za námi vybíhá chlapík. Chvíli jdeme dál a děláme, že nevíme, že běží za námi. Prostě zkoušíme jestli to nevzdá. Ale nevzdal, tak se vracíme k bráně a musíme zaplatit vstupné, tentokrát je to „Zapovednik”, takže to stojí 400SOM za osobu. Ani moje námitka, že i v Karakolu jsou výrazně levnější, nepomáhá.

Pokračujeme dál po cestě, která se vine do kopce, zhruba podél řeky. Na jedné výraznější odbočce zatáčíme doprava a serpentýnami stoupáme vzhůru. Cestou jsou hezké výhledy do údolí. Stále stoupáme a cesta se zdá nekonečná. V podvečer už se nám dál nechce, tak se rozhodneme kempovat. Jsou tu posečené louky, tak to není problém. Ptáme se Kyrgyzů, co tu sečou a stavíme stan na jejich louce. Jen prý máme dávat pozor s ohněm.

Přes noc i ráno poprchává, tak se v klidu válíme ve stanu. Před polednem vyrážíme a za chvíli jsme u prvního jezera. A odtud je to už jenom kousek k Sary Chelek.

Sary Chelek

U Sary Chelek jsme chvíli po poledni. Přicházíme k budově zaměstnanců parku a nízkým plůtkem obehnanému prostranství, kde má spousta Kyrgyzů piknik. Rozhlížíme se okolo a zkoumáme terén. Jdu nabrat vodu do jezera a když se vrátím, tak Zdenička už sedí s jedním Kyrgyzem a povídají si. Taky přisedám a pán mi nabízí maso a vodku. Za chvíli přicházejí jiní Kyrgyzové, v dost podnapilém stavu. Dáváme si s nima vodku, ale jsou dost otravní a starého pána, který nás pozval, postupně vystrkávají. Jeden z nich dává Zdeničce kost z berana, ta se brání, že nechce a ustupuje, on se ale kymácí za ní a říká „mě se nemusíte bát, já jsem doktor”. Už jen perličkou tohoto nahánění beraní kostí je fakt, že „doktor” je veterinář. Naštěstí si pro pány přišli manželky, tak jsme se rozloučili. Ale okamžitě u nás byl mladý Kyrgyz a prý ať si jdeme ještě sednout k nim. Jsou to studenti z blízkého města. Mají výborné jídlo (sice beran, ale narozdíl od ostatních vařený) a ani nepijí. Povídáme si a je to celkem zajímavé. Sedí u nich ještě jeden turista, Francouz Louise. V hlavě mi utkvěla hlavně jeho hláška „Čechy, to je tak na půl cesty mezí Francií a Kyrgyzstánem”. Inu francouzský vysokoškolák, řeklo by se vzdělanec. Potom se jdeme chvíli koupat, tedy nakonec se nám do vody nechce, tak se jdeme projít a v rámci procházky hledáme místo na stanování. S posledními paprsky slunce sedíme na skále nad jezerem a relaxujeme. Když zajde slunce za hory, tak rychle stavíme stan, protože se citelně ochlazuje.

Jak se vám to líbilo
[Celkem: 0 Průměr: 0]

Facebooktwittergoogle_pluspinterest

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *