Gullfos-Skogar-Thorsmork

Čtvrtek 15. Července 2004 – Reykjavik-Gullfoss-Geysir

Vstavame do slunecneho dne, v Reykjaviku je asi 20’C. Nas prvni den na Islandu zacina. V 8.30 odjízdíme autobusem z Reykjaviku smer Gullfoss a Geysir. Vcera jsme prileteli z Londyna a dopravili se do Reykjaviku (podrobne info o doprave najdete v Island-prakticke informace). Autobus, ac pravidelna linka, je zjevne urcen pro turisty – na trase ma extra zastavky na turisticky zajimavych mistech. V Sellfossu jsme koupili plynove bomby na varic (viz. Prakticke info). Nejdrive jsme zastavili u Gullfossu. V prekladu to znamena Zlaty vodopad a pry je nejkrasnejsi na Islandu. Vystoupime z autobusu a jdeme smer oblaka vodni triste na okraji kanonu pred nami. Gullfoss je uzasny! Druhy schod vodopadu narazi kolno do skalni steny a vytvari obrovsky oblak vodni triste. No podivejte se na fotky. Kdyz jsme se dostatecne pokochali Gullfossem, vyrazili jsme ke Geysiru. Geysir je geotermální oblast plná gejzírù, dýmajících potùckù a jezírek teplé az vroucí vody. Nejvetší atrakcí býval velký gejzír, který nyní už bohužel dostríkal. Islandané se jej pokoušeli pro turisty oživovat vléváním mýdlové vody (povrchové napetí bublin nejak zpusobilo, že gejzír vystríknul), címž ho ale dodelali úplne a v soucasné dobe už jenom chrchlá v intervalu asi 2 hodin malicko vody a nejakou horkou páru.Nyní je nejvetší atrakcí oblasti menší bráška predchozího, který stríká vodu do výšky 15 – 20 metru v intervalu asi 15 minut. Jeho aktivita je provázena velkou úcastí zejména japonských turistu. Po vystríknutí gejzíru se v jeho stredu objeví hluboká díra. Ta se poté zaplnuje vodou z okolí, až se naplní po okraj. Poté se dostane na hladinu nekolik bublin, což mezi turisty vyvolá velké Ááá plné ocekávání, ale to ješte nenastane výbuch gejzíru. Po uvolnení bublin voda v díre zase klesne. Až když se z díry prestanou uvolnovat bublinky a díra se naplní vodou až pres okraj, tak se na celé díre objeví jedna obrovská modrá bublina a gejzír exploduje. Od Geysiru pokracujeme naším autobusem (cena 1.000 ISK na osobu) do Sellfossu. Odtud stopujeme po hlavní islandské silnici do Skogaru.Ve Skogaru jsme se pokochali vodopádem a vyrazili vzhuru. Nejdriv po schodech kolem vodopádu a pak dál podél reky.Ze Skogaru mužete na trek do Porsmorku vyrazit dvema cestami, které se pozdeji spojují. První cesta vede kolem reky a je plná nádherných vodopádu. Druhá cesta se od reky odkloní vpravo (vpravo proti smeru proudu). Druhou cestu jsem nikdy nešel, ale první mužu rozhodne doporucit. Po chvíli stoupání jsme si našli místo na táborení a zalehli jsme do spacáku. Utrmácení a s postelí na krásne mekkém mechu jsme okamžite usli.

Pátek 16. července 2004 – treking Skogar – Thorsmork

Rano se probouzíme do krásného dne, na jedné strane máme ledovec Myrdalsjokull, na druhé strane máme ledovec Eyjafjallajokull a na východe vychází slunce. Jsme v horách a nikde žádní lidé – jen my, ledovce a vodopády. Ráj na zemi. Dáme si snídani a kocháme se okolní nádherou. Po snídani zabalíme a vyrážíme vstríc dalším zážitkum. Cesta se stále vine podél reky a za každou skálou se ukazuje další vodopád ješte krásnejší než ten predchozí. Nonstop výstupem pricházíme k lávce pres reku. Zde se spojují dve stezky vedoucí od Skogaru. A pokracujeme k horské chate Fimmvorthuháls. Mluvím sice o horské chate, ale je to spíš bivak bez správce (platí se do schránky) a bez vody – tu jsem musel nabírat pod svahem kopce z roztékajícího se snehového pokryvu. Od chaty pokracujeme dál do stejnojmenného sedla, kde zacíná nejnamáhavejší cást cesty. Všechno co jsme od vcerejšího vecera vyšlapali do kopce ted musíme sejít. Pozdeji po poledni, asi ve 2 hodiny, konecne scházíme do Thorsmorku. Zastavíme se na trochu chráneném travnatém míste a jdeme varit obed. Standardní testoviny s omáckou. Výborne jsme si pošmákli, pak jsme ješte sporádali cást zásob sušených merunek a chvíli se jen tak povalovali v tráve. Po obede vyrážíme skrz kemp a dál smer Landmannalaugar. Hned kousek za kempem nás ceká první brod. Po chvíli zmateného pobíhání a hledání kudy vlastne chceme jít tedy zouváme boty a jdeme na to. Voda je studená, ale dá se to bez problému prejít. O kousek dál precházíme další reku, tentokrát naštestí po moste – tady by jsme si asi zaplavali. Procházíme dalším kempem a opouštíme Thorsmork. Asi o kilometr dál už je cedule rezervace a zacíná cesta Thorsmork – Landmannalaugar. Pred vecerem nás ješte ceká jedno brození – reka je to široká a celkem silná. Navíc je po drobném dešti a vubec není zrejmé kudy reku prejít. Vydáváme se tedy proti proudu a hledáme vhodné místo k brodení. Já jsme jedno místo zkoušel a prošel. Ale málem me to u konce smetlo a jen tak tak jsem se doškrábal na druhou stranu se suchým oblecením, takže Klára šla radši hledat jinou cestu. Po chvíli bezúspešného hledání proti proudu jsme se otocili, každý na jiném brehu, a vacíme se zpet a zkoušíme štestí smerem po proudu. Nakonec jedno alespon trochu slušné místo najdeme. Nechávám batoh na brehu a jdu za Klárou pro její batoh. Nakonec oba zdárne prejdeme reku a mužeme pokracovat. Tohle byl asi nejhorší brod jaký jsme museli prekonat. Dneska už jenom najdeme místo na spaní a máme dost. Stejne zacíná pršet.

Sobota 17. července 2004 – cesta Thorsmork – Landmannalaugar

Ráno si uvaríme caj, nasnídáme se a vyrážíme na další cestu. Je pod mrakem, ale neprší. Tak snad nám to vydrží. Procházíme zvláštní krajinou pokrytou sopecným prachem a místy porostlou travou. Hned po ránu potkáváme místní obyvatele – podle vzhledu jakousi psovitou šelmu – asi Lišku Islandskou. Dále po ceste potkáváme jinou skupinku ceských turistu jdoucí opacným smerem. Dozvídáme se, že predevcírem v Landmannalaugaru snežilo. Také se dozvídáme, že se dneska na trati Landmannalaugar – Thorsmork beží jakýsi místní maraton. A opravdu, za chvíli potkáváme spore oddené (a to celkem fucí vítr) bežce s císly. Trasa z Landmannalaugaru do Porsmorku je dlouhá neco málo pres 50 kilometru a vede horským terénem, místy s celkem slušným prevýšením. Navíc musí bežci po ceste brodit ruzné reky a samozrejme nemají boty na prezutí jako my, takže dál beží v mokrých botách. Pres všechny tyhle nástrahy je rekord na trati 4,5 hodiny – ÚŽASNÉ.

Naše cesta vede dál sopecnou krajinou pretínanou místy snehem, místy trochou trávy. Procházíme plackou cerného prachu, z které se jak zvednuté ukazovácky tycí majestátní kužely sopek.Konecne se zase zacíná menit ráz krajiny, výrazne pribývá vody a zelene. Musíme brodit nekolik rek, ale až na jednu je to hracka. V pozdním odpolední pricházíme k celkem široké, ale zdá se že melké rece. Zouváme boty a já jdu první. Nejen že je ta reka nesnesitelne ledová, ale navíc je ješte asi nad kolena hluboká se silným proudem. Když ríkám nesnesitelne ledová tak myslim opravdu príšerne ledová. Predstavte si jak když vás nohy zimou úplne bolí a ješte máte pocit jako když vám do nich bodá tisíce jehel, ale ne rovných jehel, které se zapíchnou snadno, ale jehel kostrbatých jak kusy ledu. Se zatnutýma zubama jsem prebehl na druhou stranu sundal batoh a protože byl proud opravdu dost silný tak jsem ješte šel zpátky pro Kláry batoh.

K veceru jsme se blížili k jezeru Alftavatn (asi), kde mel být kemp. Kemp jsme sice našli, ale v okolí jezera bylo tak nesnesitelné množství much, že jsme odsud utíkali co nám nohy stacili a dvacetikilové batohy dovolily. Vubec Islandské mouchy jsou kuriózní úkaz. I v našich krajích je bežné, že okolo vás lítají mouchy a otravujou, a nekteré ješte navíc štípou. Islandské mouchy neštípou (alespon ne tyhle), ale v otravování jsou mistri. Tyhle mouchy se i nechaji zabít aby vás mohli co nejvíc otravovat. Když jsme utíkali od jezera tak jsme každý meli okolo hlavy svoje hejno much které do nás hlava nehlava nalítávali. Nejhorší na nich je že s nejvetší oblibou nalítávaji do ocí, nosu, uší a do krku (jedna me málem udusila, když mi vletela do krku zrovna když jsem se nadechoval). Utekli jsme tedy kus od jezera a našli príhodné místo na spaní.

Neděle 18. července 2004 – Liparitové hory

Ráno vstáváme celkem do hezkého dne. Přes noc sice pršelo, ale teď je obloha modrá s pár mrakama. Vyrážíme na další cestu a hned za rohem nás čeká neskutečně prudký výstup. Mám na zádech 20kg nákladu a tak funím jak parní mašina. Ale výstup stál za to! Nahoře nás čekají překrásné scenérie, první pořádné čmoudy a horké prameny. Nahoře sice fučí vítr, takže jsme zabalení a jen oči a nosy koukají. Přesto trávíme chvíli pořizováním fotodokumentace. Najde se tady spousta potůčků s vroucí vodou, spousta děr s oblakem dýmu a všude je neodbytný smrad síry. Hodně pozitivně naladěni a kochajíc se pokračujeme v cestě a hned kousek dál nás čeká překvapení. Objevují se před námi překrásné scenérie liparitových hor. Liparit je sopečná hornina, která když láva tuhla tak měla vysoký obsah křemičitanů, které jí dodávají všemožné barvy světlých odstínů. Navíc jsou liparitové hory oblé s pěknými křivkami. Díky tomu vypadají jako namalované, nebo lépe, takhle krásnou kulisu by jste nevymysleli. Skoro nepřetržitě fotíme, protože jeden pohled je krásnější než druhý. Dáváme chvilku pauzu a pak pokračujeme dál.

Dalším pozoruhodným úkazem na této naší cestě je obsidiánové pole, respektive celá obsidiánová hora Hrafntinnusker. Obsidián, neboli sopečné sklo, je hornina vzniklá prudkým ochlazením magmatu. Kameny jsou černé, hladké a lesklé. Když do celého obsidiánového pole zasvítí ve vhodném úhlu slunce tak je to opravdu nádherná podívaná. Přes obsidiánovou horu a pláněmi sněhu pokračujeme, po krátké přestávce na blízké chatě, v naší cestě. A hned za hřebenem slyšíme podivný syčící zvuk, ke kterému se nám nedaří nalézt zdroj. Nebudu napínat, asi po 2-3 kilometrech chůze přicházíme na kopec z něhož sledujeme obrovskou fumarolu – zdroj onoho syčivého zvuku. Neodoláme, opouštím značenou stezku a vyrážíme fumarolu obhlídnout zblízka. U fumaroly je horko a rachot jak z motorů startujícího letadla – takový papiňák gigantických rozměrů. Celý spocení vylézáme na kopec nad fumarolou a vydáváme se směrem do míst kde si myslíme, že se napojíme zpět na značenou stezku. Za chvíli opravdu nalézáme tyčové značení a pokračujeme po stezce. Po cestě stále obdivujeme překrásně barevné liparitové hory. Za chvíli začínáme potkávat větší množství lidí chodících na krátké výlety z Landmannalaugaru. Netrvá dlouho a pozorujeme lávové pole, na jehož konci je kemp v Landmannalaugaru – cíl naší cesty. Scházíme z vyhlídkové hory, po cestě ještě prohodíme pár slov s jinými českými turisty, a již se dostáváme ke Vstupu do pekla – velké díře do země plné kouře. Na Islandu je vůbec cesta do pekla snadná – nejdete tady mnoho vstupů. Hlavním vstupem do pekla je prý jícen sopky Hekla. Ještě projdeme lávovým polem a jsme v kempu. Místo na kemp asi vybíral člověk s pominutou myslí, protože pro stany vybral kamenitou podmáčenou plochu co nejvíc vystavenou větru. Nu což, nedá se nic dělat.

Jak se vám to líbilo
[Celkem: 0 Průměr: 0]
Facebooktwittergoogle_pluspinterest

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *