Kathmandu – Durbar

Ranní život v ulicích

Super časné vstávání se moc nevydařilo, ale 7 hodin taky není špatný čas. Vyrazil jsem do ranního města. Šel jsem trochu bočními uličkami, pomalu směrem k hlavnímu náměstí Durbar (palácové). Náměstí Durbar je, mám pocit, v každém větším nepálském městě. Cestou jsem pozoroval život. V ulicích byli zatím jenom Nepálci. Na plachtách na zemi prodávali zeleninu, nádobí a spotřební zboží všeho druhu.

Ganeshova svatyně

Delší čas jsem strávil u Ganeshovy svatyně na náměstíčku jižně od Thamelu. Ganesha, bůh se sloní hlavou, je hojně uctívaný hodný bůh v hinduistickém panteonu. Každé ráno si mnoho Nepálců dělá červenou tečku na čelo, která jim má přinést v daném dni štěstí a prosperitu. I mnoho turistů chodí v Nepálu s červenou tečkou na čele, ale tu dělají pouliční prodejci “štěstí”, které je myslím lepší razantně odmítnout, než potom platit za ušpinění obličeje.

Od Ganeshovi svatyně jsem vyrazil dál směrem k náměstí. Navštívil jsem ještě další chrám s čilým ruchem lidí, modlitebních mlýnků a žebráků. O kousek dál jsem se pak usadil na jakémsi schodovitém mini-chrámu a pozoroval život v ulicích. Bylo kolem půl deváté, když pouliční prodavači začali balit své plachty, aby uvolnili místo kamenným krámům, které v 9 otevřou.

Náměstí Durbar

To už jsem byl blízko hlavního náměstí Durbar, a tak jsem zapadl do bočních uliček, protože jsem se chtěl vyhnout placení vstupného na náměstí. Placení vstupného na náměstí mi totiž přijde dost zvrhlost. Navíc byla cesta bočními uličkami o dost zajímavější, než po hlavní třídě plné turistů a prodavačů. Cestou jsem okoukl několik dvorů mezi nepálskými domy, to je takový pozůstatek anglické koloniální nadvlády. Nakonec jsem se ale stejně dostal na hlavní ulici a došel k náměstí. Těsně před ním mě odchytil samozvaný průvodce a začal mi vysvětlovat, kde mám zaplatit a on že mě pak provede. Tak jsem se ho zbavil a budku s placením obešel. Nikdo si mě nevšímal. Procházel jsem se po náměstí, seděl na schodech chrámů a pozoroval život. Historický královský palác (dnes už není království, ale komunismus) byl zavřený, tak jsem ani nemohl dovnitř. Pak jsem zabrousil do domu živoucí bohyně Kumari. To je asi pětiletá holčička, kterou vezmou od rodiny a drží ji zavřenou v domě živoucí bohyně. Nepochybuju, že se má lépe než 99.9% nepálských holčiček, ale stejně mi přišlo, že když se na 30 sekund ukázala v okně turistům, tak si to moc neužívá.

Živoucí bohyně Kumari

Ve dvoře domu živoucí bohyně byl celkem klid, a tak jsem si tam sedl a četl průvodce. Sem tam do mě hučel nějaký průvodce, že toho ví 100x víc než Lonely Planet, ale vždy jsem ho odbyl, že jeho služby stejně nechci (jen jeden byl extrémně otravný a ne nebral jako odpověď, tak jsem ho ignoroval). Po chvíli slyším, jak průvodce, který do mě předtím hučel, teď hučí do jiného páru. Už to taky nevydrželi a snaží se ho odbýt i česky. Tak jsem potkal Martinu a Zdeňka. Když nás z domu vyhnali, že nesmíme vidět živoucí bohyni dvakrát (já ji dvakrát stejně viděl), tak jsme pak ještě chvíli společně procházeli náměstí, zašli na momo a čaj. Celkově mi ale náměstí nepřišlo nijak rozlehlé, ani skvostné.

Povolení na trek

Pak jsem vyrazil na úřad vyřídit povolení na trek. Znovu překvapení, povolení na trek za 1000 rupií (asi 14 USD) jsem čekal, ale turistická karta, která měla být podle Lonely Planet z roku 2009 zdarma mě stála dalších 1480 rupií (20 USD) – to je fakt dost. Taky jsem na úřadě potkal 2 Rakušanky, Angeliku a Kathi, které hodlali jít stejný trek, a tak jsem se s nimi domluvil, že bych se vetřel. Po vyřízení formalit jsem vyrazil do hostelu za Martinou a Zdeňkem, kde jsme strávili odpoledne v zahradě hraním mikáda a pexesa. Navečer jsem ještě nakoupil nějaké zásoby a zařídil taxi na druhý den ráno. Taxík nakonec stejně nepřijel, ale kdo by to v Nepálu očekával.

Jak se vám to líbilo
[Celkem: 0 Průměr: 0]

Facebooktwittergoogle_pluspinterest

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *