Husavik-Akureyri-Reykjavik

Neděle 1. srpna 2004 – Húsavík

Po cestě do Húsavíku jsme měli naplánovanou ještě zastávku u jakéhosi majáku, odkud má být vidět až Grímsey a má tam žít kolonie papuchálků (o těch později). Stoplijsme si sympatického islanďana, který s námi nejdříve zastavil na jedné vyhlídce podél silnice a pak nám pomáhal hledat ten maják. Jediný maják po cestě byl ošklivý novodobý sloup a navíc byl oplocený, takže jsme se s tímhle chlapíke svezli až do Húsavíku – o den dřív než jsme předpokládali. Húsavík je nádherné severské městečko. Má asi 5000 obyvatel a je centrem této části země (do Akureyri je to asi 70km). Domy jsou zde v klasické severské architektuře – nízké z vlnitého plechu, v červené, modré a bílé barvě. Fuj z vlnitého plechu, mohl by si někdo říct, ale ne jsou si všechny podobné a sem se to prostě hodí.

To proč jsme my přijeli do Húsavíku jsou velryby. Húsavík je mimo jiné i známým místem na pozorování velryb. Zakoupili jsme si lístky na pozorování velryb, ještě se zastávkou na ostrově Flatey na pozorování papuchálků. Lístek stál 4200 Ikr na osobu. Prošli jsme si Húsavík a zašli do muzea velryb. Muzeum nás velmi příjemně překvapilo. Našla se zde spousta zajímavých informací o všech druzích velryb a několik koster velryb. Velryby jsou, jak známo, největší živočichové na zeměkouli. Největší velryba, druhu Blue whale (podle mě je to česky Vorvaň), která kdy byla nalezena měřila přes 44 metrů a vážila přes 35 tun. Většina lidí také ví, že velryby jsou jedni z mála mořských savců. Velryby se vlastně vyvynuli z původně suchozemských tvorů. Tito tvorové obřích rozměrů časem přišli na to, že ve vodě, která nadlehčuje jejich obrovská těla je jim líp – snáz loví potravu. A tak ve vodě trávili čím dál tím víc času, až se přeměnili ze suchozemských na mořské tvory. V muzeu bylo krásně popsáno jak se těmto savcům přeměňovali různé orgány při adaptaci na vodní prostředí. Například uši nejdříve zakrněli a pak se přestěhovali dovnitř hlavy. V současné době slyší velryba tak, že vibrace zachycuje spodní čelist, která je přenáší do ucha skrytého uvnitř hlavy. Vůbec sluch a schopnost komunikace velryb pod vodou je naprosto úžasná (s tím také asi souvisí jejich schopnost navigace). Velryby jsou schopné pod vodou vysílat zvuk silný jak motor startujícího letadla, který je zachytitelný až desítky kilometrů daleko. Plně dýchat pod vodou se velryby nenaučili, proto vydrží pod vodou jen velmi omezenou dobu (řádově od deseti minut do dvou hodin). Pak se musí vynořit a nadýchnout. Některé druhy velryb pak při vynoření dělají charakteristický vodotrysk z temene hlavy (respektive dělají ho všechny druhy, ale jen u některých je tak velký aby byl vidět). Část muzea byla také věnována minulosti a budoucnosti velryb. Minulost velryb je samozřejmě jejich lov až téměř do vyhubení. Přítomností velryb je snaha o jejich záchranu, o jejich přežití. V současné době je oficiálně povolen lov velryb pouze domorodým obyvatelům Grónska, kteří jsou na lovu velryb tradičně existenciálně závislí. A budoucnost velryb? Doufejme, že výraz úžasu v tvářích turistů a úlovky jen v podobě fotografií.

V 17.00 jsme se nalodili na stylovou dřevěnou plachetnici (samozřejmě měla i motor). Dřevěné lodi jsou prý mnohem lepší na pozorování velryb, protože nadělají ve vodě méně rámusu. Po chvíli jsme vyrazili. Dostali jsme krátkou instruktáž, jak poznáme na vodě velrybu a jak se bude hlásit poloha spatřené velryby (jako správní námořníci jsme používali hodinový systém – příď je 12, pravý bok 3 hodiny, záď 6 hodin a levý bok 9 hodin). Přítomnost velryby se pozná několika způsoby. Když uvidíte charakteristický vodotrysk, tak je to jistota. Pokud je velryba blízko, můžete prý cítit charakteristický nezaměnitelný pach (dávní lovci velryb kvůli tomu vozili na lodi psi). Dalším ukazatelem, kde by se mohla velryba vynořit je shluk mořských ptáků. Velryby se živý stejnou potravou jako tito mořští ptáci, a ti jsou přirozeně na místech, kde je potravy dostatek. Vynoření velryby pak poznáte snadno tak, že všichni ptáci v její blízkosti vzlétnou. Během naší plavby jsme viděli jen menší kusy (tzv. Minke whale). No menší kousky mají 10 metrů a 10 tun, tak nevím jestli se dá mluvit o menších. Když jsme se dost vynadívali na velryby (a také uplynul nám vyměřený čas) vydali jsme se k ostrovu Flatey. Na tomto mrňavém ostrově sídlí kolonie papuchálků. Papuchálek je hrozně srandovní pták. Je malý, tlustý a neohrabaný. Navíc ho příroda obdařila jenom takovými malými křídli. I přes tyto zjevné obtíže umí létat, a navíc se umí výborně potápět. Jako by to všechno ještě nestačilo, tak má zobák charakteristicky zbarvený do červena. No a start papuchálka z vody do vzduchu, ten člověka rozesměje i na studenéém severu. Pak nás ještě kapitán lodi povozil kolem ostrova na malém zodiaku (gumový motorový člun). Obvykle prý návštěvníkům předvádějí plachtění, ale my jsme měli bezvětří. Celkově je pozorování velryb turistická atrakce. Ale i přes upravené lodě do dobového stylu a hraní si na námořníky se podařilo neudělat z toho kýč, takže to bylo moc pěkný.

Pondělí 2. srpna 2004 – Islandské a Kanadské borůvky

Měli jsme dostatek času, a tak jsme se rozhodli zůstat ještě jeden den v Húsavíku. Ráno svítilo sluníčko, tak jsme se rozvalili v přístavu a popadla nás těžká lenost. Asi v 11 hodin jsme vyrazili do okolí Húsavíku. Po turistických značkách jsme vyrazili k jakési místní nádrži, kde podle průvodce probíhá intenzivní zalesňování. Jezero a jeho okolí je zjevně odpočinkovým místem místních občanů. My jsme se tady jen tak procházeli a relaxovali. Až, když jsme obcházeli jezero kolem dokola, tak jsme v jeho zadní části našli plantáže borůvek. Keříčky byli víc modré než zelené a když člověk trochu hledal tak se dali najít i zralé kanadské borůvky. No strávili jsme tady asi hodinu (já teda sbírání borůvek moc v oblibě nemám, ale když si člověk sedne do borůvčí, okolo sebe má kvanta borůvek a prostě se cpe, tak tomu jsem neodolal). Večer jsme přespali na pobřeží u Húsavíku. Pobřeží bylo krásné, akorát jedinou nevýhodou byly racci, kteří na člověka neustále nalítávali. To takhle když člověk ráno, ještě rozespalý, vyleze ze stanu a v tu ránu mu těsně nad hlavou zařve racek, to je radost.

Úterý 3. srpna 2004 – Akureyri

Ráno jsme celkem brzy vyrazili na stopa. Po chvíli nám zastavil mladý kluk, hudební skladatel, v současné době učitel. Vyprávěl nám jak byl studovat v Rusku, o současných poměrech v Rusku. Vysadil nás na křižovatce, kde odbočoval na farmu na návštěvu ke svému otci. Po další chvíli stopování nám zastavil chlápek v mercedesu. Vlastnil firmu na výrobu zařízení na zpracování zbytkového tepla. Tenhle složitý název znamená jednoduchou věc. Na komíny továren, spaloven odpadu a podobných namontujete tohle zařízení a teplo uvolňované továrnou do vzduchu se využije na výrobu elektrické energie. Navíc se během tohoto procesu čistí to co továrna do ovzduší vypouští. No nejsem odborník na výrobu elektrické energie, ale tohle zní jako sci-fi. Nicméně pokud to funguje, tak proč se to u nás nepoužívá? Cesta uběhla v pohodě, akorát řidič celou cestu nadával, když jel někdo pomalu a předjížděl občas předjížděl na neuvěřitelných místech. Krátce po poledni jsme dorazili do Akureyri. To je poslední zastávka na naší cestě. Druhé největší město na Islandu a hlavní město celého severu.

Zaplatili jsme kemp a postavili si stan. Kemp v Akureyri byl nejdražší a nejhorší v jakém jsme spali. Po zemi se válelo hrozné množství odpadků, do sprchy se chodilo do nějaké tělocvičny vedle a ještě se za ně platilo (snad 50 Ikr – nevím nebyli jsme tam). Po obědě jsme se sebrali a radši se šli koupat do místního bazénu. Vstup stál jenom 100 Ikr na osobu na neomezenou dobu. To je naprosto směšná cena, za to by si člověk ani nekoupil chleba. Tak jsme si užívali krásného slunečného odpoledne na venkovním koupališti. Měli tam dva velké bazény – jeden teplejší na blbnutí dětí, a pro ty co si jdou do bazénu popovídat, a druhý studenější (27oC), kde byly dráhy a plavalo se. Mimo těchto velkých bazénů tu bylo množství malých bazénů s vodou od 30 až po 42oC, takže si každý vybral tu svojí teplotu.

Když jsme se vrátili do stanu tak kemp už byl celkem plný. Sjelo se tam spousta Islanďanů s přívěsama a všichni grilovali, jedli, chlastali a bavili se. Jeden dokonce rozložil svůj přívěs a uvnitř se skrývala kuchyně větší než máme doma. Měl tam sporák, mikrovlnku, spoustu nádobí – prostě si do kempu přivezl vlastní kuchyni. My jsme ještě vyrazili na prohlídku města. Prošli jsme si né moc rozlehlé centrum, přístav a okoukli jsme místní restaurace, kam jsme si chtěli druhý den dojít na oběd. Akureyri je klasické severské městečko s typickou architekturou. Dominantou města je moderní katolický kostel, jehož architekt se nechal inspirovat čedičovými sloupy. Stejný architekt postavil i kostel v Reykjavíku (a také se nechal inspirovat čedičovými sloupy). Akureyri, ač je to druhé největší město, má asi 17.000 obyvatel, takže jsme ho měli projité za chvíli.

Středa 4. srpna 2004 – Let do Reykjavíku

Ráno jsme lenošili ve stanu a pak jsme ještě jednou vyrazili do města, prošli jsme si místní botanickou zahradu s unikátní sbírkou veškeré islandské fauny. Nejsem botanik, tak možná tak neocením takovou sbírku, ale přišlo mi, že většina rostlin jsou u nás běžně rostoucí plevely. Každopádně to bylo místo se spoustou zeleně, pěkně udržované a s lavičkami, takže to je takový park pro relaxaci místních obyvatel. Po návštěvě botanické zahrady jsme ještě prošli část města a vyrazili na oběd. Po kratším váhání jsme vybrali stylově vypadající restauraci Bautin. No co si budeme povídat, oběd v restauraci není levná záležitost, ale jednou za cestu si to člověk dovolit bez problémů může, a určitě jsem to chtěl zkusit. Obsluha nás usadila a dostali jsme jídelní lístky – v islandštině. Tak jsme ho chvíli bezradně studovali a nekonec jsme poprosili číšnici o radu. Omluvila se za omyl a dostali jsme lístky v angličtině. Ne že by to bylo o moc lepší (názvy druhů ryb v angličtině stejně neumím), ale alespoň jsem s jistotou poznal rybu od jehněčího. Klára si nakonec dala jenom denní polévku a salátový bar, já jsem si dal nějakou rybu a polévku (salátový bar je automaticky součástí hlavního jídla). Po objednání jsme vyrazili na salátový bar, měli tu od rajčat, paprik, oliv až po těstoviny, tuňáka a sladké pomeranče a kousky melounu. Jídlo měli výborné, ale stejně nejvíc nadšení jsme byli ze salátů. Když jsme Bautin opustili, tak jsme byli nacpaní jak březí vlci. Celkově nás oběd stál asi 2.000 Ikr, ale stálo to za to. Ještě jsme se chvíli procházeli po městě, abysme vytrávili, a pak jsme se vrátili do kempu. V blízkém supermarketu jsme nakoupili jídlo a namazali si chleby na cestu. Pak jsme sbalili stan a v podvečer jsme vyrazili na městské letiště. Ve 21.50 jsme nasedli do menšího vrtulového letadla a letěli do Reykjavíku. V Reykjavíku jsme přistáli asi ve 23.10. Když jsme přistáli tak byla tma (to je novinka 🙂 a pršelo. Pěšky jsme vyrazili na autobusové nádraží, kde jsme si mysleli, že přečkáme do rána až nám pojede první autobus na letiště. Bohužel, hala autobusového letiště byla zavřená. Stavba se trochu změnila a za tmy se nám nechtělo lézt na místo, kde jsme spali první noc. Po chvíli hledání jsme se na to vykašlali a postavili stan hned naproti autobusovému nádraží, kde je půjčovna stanů a půjčované stany mají venku na ukázku postavené. Stejně jsme chtěli vstávat asi v 6 hodin ráno a půjčovna je otevřená až od devíti. Ráno už jsme jen dojeli na letišě a letěli do Prahy.

A to je konec naší cesty po Islandu

Strávili jsme 3 týdny s batohem na zádech v nádherné zemi na severu. Objeli jsme Island téměř celý dokola a viděli spoustu nádherných míst. Většina této země je nehostiná pustina, ale je to také nádherná, původní, neporušená krajina plná úžasných divů přírody. Island je čistá a nádherná země. Viděli jsme kouřící sopky, ledovce, horké prameny a potkali jsme spoustu příjemných lidí. Tahle výprava zůstane v naší paměti navždycky. A doufám, že skutečný Island zůstane navždy stejně krásný jako ten v naší paměti.

Jak se vám to líbilo
[Celkem: 0 Průměr: 0]

Facebooktwittergoogle_pluspinterest

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *