Černá Hora – Durmitor

15.7.2005 – Podgorica, Nikšič a Žabljak

Ještě večer jsme dostali od Ivy SMS, ať nevystupujeme v Mojkovaci, protože odtud nejede nic do Žabljaku. Že prý to máme objet přes Podgoricu a Nikšič. No udělali jsme to a udělali jsme dobře. Do Podgorici jsme přijeli se zpožděním (jako obvykle) a nejlepší na tom bylo, že nám nikdo moc nebyl schopen říct kdy tam budeme. Vstávali jsme teda asi v půl páté, ale do Podgorici jsme dorazili asi v 6. Už ve vlaku jsme zažili přátelskost místních lidí. Průvodčího jsme se ptali, kdy přijedeme do Podgorici a poté co nám řekl nějaký neurčitý čas se ptal odkud jsme a když jsme odpověděli že češi, tak radostně vykřikl češi a začal se s námi objímat. V Podgorici jsme zjistili, že po trati do Nikšiče žádný vlak nejede, ale autobusové nádraží bylo hned vedle. Během chvíle jsme seděli v autobuse a ukrajovali další kilometry k cíli (autobusy z Podgorice do Nikšiče jezdí doslova pořád). V Nikšiči jsme si sedli na čaj a čekali na další autobus. Michal šel na nádraží na záchod, ale rychle ho přešel humor a zjistil, že to ještě chvíli vydrží než najde jiný záchod. V blízké restauraci nalezl vytoužené vysvobození :o). Ani jednomu se nám nechtělo chodit moc daleko, ale z toho kousku co jsem viděl tak není Nikšič nic moc – venku vedro, prach a skládka. Konečně dorazil autobus (teda spíš taková dodávka). Nasedli jsme, naše batohy zabrali místo dalšího člověka a vyrazili jsme. Za zvuku místní populární hudby jsme si to hnali směr hory. Do městečka Žabljak, výchozího místa do pohoří Durmitor a stejnojmenného národního parku. Před polednem jsme dorazili do cíle. Na zastávce už čekala Iva. Rychle se seznámili s Michalem, došli jsme dokoupit zásoby, pro mapu a hurá do hor. Teda zatím jenom pod ně, k Černému jezeru. U jezera jsme pojedli a naplánovali trasu. Půjdeme přes Ledovou jeskyni a Bezimeni vrh na Bobotův kuk a pak zpět. Asi kolem 1 hodiny odpoledne jsme vyrazili na cestu. Bylo stále ještě pod mrakem, ale nepršelo. Záda se nám (mě) pod batohem prohýbala, ale šlapal jsem do kopce co to šlo. Po delším výstupu lesem nás čekaly první pohledy na krásy Durmitoru. Barevné a ostré skály se střídají se zelenající se trávou a pohled údolím přináší uspokojení :o). Naše kroky míří k salaším Lokvice. Tady chvíli nabíráme dech, nabereme vodu a pokračujeme k Ledové jeskyni. K jeskyni musíme překonat docela slušné stoupání, ale nakonec se tam přeci jen doplazíme. Ledová jeskyně je díra do skály, čili jeskyně, a je plná ledu. Sestup do jeskyně je po celkem příkrém svahu pokrytém umrzlým sněhem. Žádné jištění se nekoná, takže turista musí sestupovat jen po velmi nejistých stupech vyšlapaných předchozími návštěvníky. Komu by se nepoštěstilo jako nám a uklouzl by, tak by sjel až do malého jezírka obklopeného ledem na dně jeskyně. Šťastně jsme sestoupili (a předznamenám že i šťastně vylezli ven). Uvnitř je jeskyně fantastická, spousta ledu v různých prapodivných útvarech. Jsou tam krápníky z ledu, ledopády a sníh a led na zemi. Drobná poznámka pro fotografy, v jeskyni nepoužívejte blesk, protože když do toho ledu blýsknete tak budete mít snímek pokrytý spoustou šestiúhelníkových odlesků. Bohužel tam není moc světla, takže když nepoužijete blesk, tak pro slušnou expozici je potřeba dost dlouhý čas. Nicméně zážitek z jeskyně je fantastický. Když jsme se vydrápali z jeskyně, tak jsme ještě kus popošli a v protějším svahu jsme si našli místo na stan. Uvařili jsme si jídlo a šli spát. Strávili jsme první den v horách, určitě to stálo za to a my jsme s dobrým pocitem ulehli a odpočívali.

16.7.2005 – Tak tudy jsme neměli chodit …

Další den jsme sbalili a vyrazili na cestu. Dneska nás čeká Bezimeni vrh a Bobotův kuk(2522m.n.m.). Během chvíle jsme dorazili na křižovatku. Doleva i doprava je cesta na Bobotův Kuk. Mapa říká, že Bezimeni vrh je po cestě pokud půjdeme vpravo, pokud bychom šli vlevo přijdeme na Bobotův Kuk z druhé strany a k Bezimenemu se budeme muset vracet. Hurá tedy vpravo. K této křižovatce a k tomuto rozhodnutí se ještě vrátím, zatím ponechám trochu napětí a zahalím povídání špetkou tajemství. A hned po ránu nás čeká nemilosrdné stoupání. Začalo to cestičkou, pokračovalo sněhovým polem a dál sutí. Pak velké kameny a zase sníh a zase suť. Během krátké doby jsme museli zvládnout převýšení cca 500 výškových metrů v nelehkém terénu. Pak se cesta stáčela podél skály a hned zase vpravo prudce nahoru. Na úbočí hřebene se zastavujeme abychom chvíli vydechli. Jsou tu nádherné pohledy na cestu kterou jsme absolvovali a na okolní hřebeny. Nedá mi to a bez batohu se jdu podívat ještě kousek dál po cestě. Vylezl jsem do travnatého sedýlka, popošel kousek na druhou stranu a oněměl úžasem. Naskytl se mi úchvatný pohled na údolí s překrásným jezerem. Pro představu bude asi lepší fotka než moje neumělé popisy díla matky přírody. Krátký pohled do mapy mě ujistil, že koukám na Škrčko jezero a stojím v sedle pod Bezimenim vrchem. Vracím se k batohům a popoháním ostatní ať už jdou dál, že tam je to úplně super. V sedle sundáme batohy a kocháme se tou nádherou okolo, bez batohů vyběhneme vpravo na menší travnatý kopec a rozhlížíme se po kraji. Pak ještě chvíli poleháváme a odpočíváme – svítí sluníčko a je příjemně teplo. Po chvíli se vydáváme na další cestu. A najednou, co se nestalo, stojíme na vrcholu hory – zjevně Bezimenného vrchu. To by nebylo až tak nejhorší, ale kousek před cílem měla být odbočka z hlavní cesty, kde jsme chtěli nechat batohy. Takhle jsme se zbytečně táhli s batohama nahoru a navíc je budeme muset snést zase dolu. No nic, mohlo by být hůř. Po krátké poradě určujeme místo, kde by pravděpodobně měla křižovatka být. Pokocháme se rozhledem kolem dokola a vyrážíme zpět. Na předpokládaném místě křižovatka není, resp. není tam žádná další značka. Přesto se vydáváme směrem k Bobotově Kuku. Traverzujeme suťoviště, abychom obešli příkré sedlo mezi vrcholy, a pak se hrabeme zpět ke skále. Velmi brzy však narážíme na téměř neschůdnou skálu. Sundáme batohy a vydáváme se hledat cestu. A hned za rohem jsme ji našli. To si snad dělají pr*el! Zní naše bezprostřední reakce reakce po nalezení cesty. Značka totiž stoupá asi 3 metry téměř kolmou skalní stěnou. Zkušebně kousek vylezu a je jasné, že to je cesta po které jsme chtěli jít. Bez batohů se vydáváme na Bobotův Kuk, odkud, jak doufáme, nalezneme jinou, schůdnější cestu zpět k našim batohům. Po strastiplné cestě přicházíme pod Bobotův Kuk, na cestu, kterou se normálně chodí (tedy cestu, která neprochází okolo Bezimenného Vrchu) a čteme si stářím velmi ošumtělou a špatně čitelnou ceduli, která říká něco ve smyslu: “Tudy nechoďte”, a která ukazuje směrem odkud jsme přišli. Škoda, že taková cedule nebyla tam odkud jsme přišli. Vystoupáme na vrchol a rozhlížíme se. Je jasné, že od našich batohů vedou pouze 2 cesty. Ta po které jsme přišli a cesta, která by znamenala se vrátit notný kus cesty. Než jsme se stačili rozkoukat (udělat si vrcholové foto, zapsat se do vrcholové knihy, a tak), tak se na vrchol přihnala banda bosenců ze Sarajeva. V tu chvíli nastalo na vrcholku pozdvižení – mumraj lidí, řev a div né postrkování. Na foto na vrcholku hory už nebylo ani pomyšlení a vrcholová kniha putovala z rukou jednoho do rukou druhého bosence. Po delším snažení se mi podařilo knihu získat a udělat krátký zápis. Nakonec i focení se povedlo.

Znovu jsme překonali celkem náročnou cestu k našim batohům. Tam jsme se dohodli, že to zkusíme i s batohama a i když to byl trochu risk, povedlo se. Z Bobotova Kuku jsme sešli k plesu Zelený Vir. Zde jsme zase potkali bosence z Bobotova Kuku. Tentokrát se rozložili kolem dokola plesa a povídali si (rozuměj pořvávali na sebe z jedné strany na druhou, takže halekali na celé širé okolí). Chvíli se opalujeme, nabrali jsme si vodu a občerstvili se. Iva pak neodolala a v plese se vykoupala (pleso má cca 2100m.n.m. a na stráních kolem byl k vidění i sníh). Když to viděli bosenci tak se samozřejmě nemohli nechat zahanbit a skočili tam taky (ale první holt nebyli – prvenství jim sebrala holka z čech). Od plesa se vydáváme směr Sedlo. Jdeme okolo nádherných zubatých skal. Za mělkým rotáhlým sedýlkem scházíme do krásné doliny. Je tady pramen vody a pěkné travnaté plácky. Sice je teprve 6 hodin večer, ale místo se nám tak zalíbilo, že se tady utáboříme. Večer ještě spácháme očistu v potůčku (pořádně studený) a do sedla nad námi se jdeme porozhlédnout po naší zítřejší cestě. U večeře zjišťujeme jedinou vadu našeho krásného místečka – zalíbilo se i mouchám. A mouchám jsme se zalíbili i my, teda hlavně Michal. Celý večer je častoval spoustou peprných jmen, ale jim jako by to vůbec nevadilo a stále a stále na něj sedaly. Michal si ze zoufalství i vyměnil tričko, nastříkal se repelentem (díky tomu na něj lítali ještě mnohem víc), ale nic nepomohlo. Šli jsme radši spát.

17.7.2005 – Nikšičko! Bloudíme…

Ráno vyrážíme na cestu kterou jsme si večer ze sedla obhlédli. Výstup do sedla je sice s batohem výrazně náročnější, ale za chvíli jsme tam. V sedle ještě chvíli fotíme a pak už dolinou sestupujeme k salaším Lokvice, které máme na dohled. Tedy alespoň prozatím. Cesta tady není značená, ale ze správného směru není kam uhnout, takže je jen potřeba najít schůdnou cestu. Celkem bez problémů. U salaší si kupujeme kilo ovčího sýra. Je celkem dobrý, ale je to opravdu přírodní sýr – není nasolený, nic. V Žabljaku si dokupujeme zásoby a laskominy (džus, jogurt, atp.). A pak hurá na pivo. Černohorské pivo Nikšičko je dost ucházející zlatavý mok. Trochu podobné naší plzni. Po chvíli začne pršet, takže zvládáme asi 3 kousky. Po dešti se vydáváme na cestu směrem ke kanonu řeky Tary, na vyhlídkové místo jménem Curovac. Nejdřív jdeme kudy si myslíme, že máme jít. Za chvíli zjistíme, že jdeme špatně. Jdeme zpět a ptáme se. Vyrazíme podle návodu, ptáme se znovu a zase se vracíme. Jdeme podle toho co ukazuje mapa a po pěkném kusu cesty zjistíme že zase špatně. Znovu se vracíme. Znovu se ptáme (a velmi podrobně) a nakonec se nám daří nalézt správnou cestu ven z Žabljaku. Ne že by těch cest z Žabljaku bylo tolik, ale tahle je důmyslně schovaná. A ukazatele? Ani nápad. Už se smráká, takže chceme jen vyjít někam za město a postavit stan, už ani nedoufáme, že se dostaneme až k Taře, kde jsme dneska chtěli spát. Za Žabljakem zkoušíme stopa. A ejhle, usmálo se na nás štěstí. Nějací manželé nás dovezli až ke kanonu, i když to pro ně byla zajížďka. Za stálého poprchávání postavíme stan, a protože to vypadá že bude v noci déšť skládáme batohy do přístřešku u stanu a Iva výjimečně spí s námi. No je to trochu natěsno, ale dá se.

18.7.2005 – Most který si budeme pomatovat

Hned ráno se vyrážím kouknout na kanon. A ejhle, překvapení. Celý kanon je vyplněný mrakama. Ale jinak je modrá obloha. Celkem hezký pohled, pár fotek si zaslouží, ale doufám že se to rozplyne. No daly si mraky na čas, ale nakonec přeci. Sbalíme batohy, schováme je v křoví a vyrážíme na Curovac. Kanon je opravdu impozantní (podle průvodce 2. nejhlubší na světě, hned po mrtvém údolí v Koloradu). Chvíli fotíme a užíváme si ten pohled. Hluboko pod námi je řeka, nalevo pod námi se na jejím břehu rozkládá osada Tepce a napravo jsou vidět svahy padající rovnou až do řeky. Než začnou přijíždět lidé tak sebereme batohy a vydáváme se na cestu zpět do Žabljaku. Celou cestu nejelo ani auto, takže jsme to skoro celé ušli pěšky. Až před koncem nám zastavil mladý pár s malým fiatem. No nechápu jak jsme se tam vešli, ani oni nechápali kolik lidí a věcí se vejde do jejich auta, ale jeli jsme. Z Žabljaku jsme hned vyrazili směrem na město Pljevlja a se zastávkou u mostu přes Taru, kde jsme chtěli odbočit na Mojkovac a cestovat co nejblíž k městečku Plav, vstupní bráně do pohoří Prokletije. Na 2 stopy jsme se dostali až k mostu. Pokoukali jsme a začali jsme se shánět po dopravě do Mojkovace. “Autobus? Jo měl jet, ale já už tady na něj čekám 2 hodiny a ještě nejel.” povídá nám postarší místní žena. Ani ve stánku s občerstvením nevědí, kdy autobus pojede a jestli vůbec. Ještě chvíli čekáme a pak se rozdělíme a jdeme stopovat. Ivu za chvíli bere kamion (holt ženský to mají na stopování lehčí). A my čekáme ještě několik hodin. Kdo byste tudy chtěl jet, tak pozor. Nic tu nejezdí a nikdo tady nebere. Prostě díra na konci světa. Nakonec přecejen přijelo něco jako autobus a my jsme se šťastně dostali do Mojkovace, kde jsme se zase setkali s Ivou. Dali jsme si pár pivek a šli hledat místo na spaní. Protože jsme už špinavý jak nejmenovaná zvířata, chceme najít kemp a dát si sprchu. Na autobusovém nádraží nás pošlou na druhý konec města, prý přes most a doleva. Dojdeme tam, při přechodu přes most jsem málem propadl jedním rozlámaným panelem, a nic. Nikde ani památka po kempu. Do jednoho domu se jdeme zeptat a oni že tady žádný kemp není a že můžeme kempovat za plotem. No nic, sprcha se nekoná.

Jak se vám to líbilo
[Celkem: 0 Průměr: 0]

Facebooktwittergoogle_pluspinterest

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *