Ala Daglar a výstup na Demirkazik

25.7. Cesta do vesnice Demirkazik

Z Goreme odjíždíme autobusem do Nevşehir. Odtud pak do Nigde a odtud do Demirkaziku. Měli jsme štěstí, stihli jsme v 18.30 poslední autobus do Demirkaziku. Tady v těch končinách už je složité domluvit se anglicky.

Na křižovatku k Demirkaziku jsme přijeli až se západem slunce. I tady stál dohazovač a chtěl nás přesvědčit k sobě na ubytování, akorát do jiné vesnice. Šli jsme asi 3 km po silnici do vesnice. Po cestě už se setmělo. Vesnice je malá, ale dlouhá jak týden. Ptáme se na hotel, je na konci, až pod horama. Hotel je dost drahý, ale od lidí z horolezeckého oddílu, kteří na hřišti vedle táboří, zjistíme že za hotelem se dá normálně stanovat.

26.7. Cesta vzhůru

Ráno vyrazíme brzy do hor, směr na vrchol Demirkazik a pak podle aktuální situace. Kemp Sokulupinar najdeme celkem snadno. Chvíli tam posedíme, pozorujeme sviště a doplníme zásoby vody. Pak pokračujeme v naší cestě dál. Na mapě je značený další kemp (Kayacik Pinari), ale je tam pouze dostupná voda. I to často stačí.

Cesta pokračuje stále vzhůru vyschlým korytem říčky. Je celkem horko. Občas je třeba se vytáhnout po vyšších kamenech, ale nic náročného. V jednom místě přehrazuje naší cestu vodopád. Taky téměř vyschlý. Cesta vlevo od něj vypadá schůdnější, tak vyrazím bez batohu na průzkum. Ale byla to špatná cesta, vedla vysoko nad koryto řeky a nebylo jak sejít zpět. Cesta vpravo od vodopádu byla nenápadná a trochu exponovaná, ale správná. Záhy se vracela do koryta řeky, kterým jsme došli až téměř na konec údolí. Stany jsme postavili kousek od suťoviště, kterým jsme druhý den vyrazili na vrchol Demirkazik. Nikde tu v okolí neni voda, takže je třeba na to být připravený. Jen občas je možné najít u úpatí skal trochu sněhu.

Trochu mě pobolívá hlava, takže podvečer trávím ležením ve stínu. Peťa došel pro plné ešusy sněhu, tak vaříme čaj. Ještě uděláme pár fotek při západu slunce a brzy zalézáme do spacáků.

27.7. Na vrchol Demirkazik a zase zpátky

Vstáváme brzy a vyrážíme na vrchol Demirkazik. Nejdřív nás čeká úmorný výstup suťovištěm. Pak ze sedla po hřebeni až na vrchol. Cestou jsou krásné výhledy do okolí. Zkoumáme kudy přejít hřeben do sousedního údolí, ať už na jednu nebo na druhou stranu. Ale ani jedna varianta se nám nezdá snadno schůdná, a tak se potom od stanů budeme vracet stejnou cestou jako jsme přišli. Cesta na vrchol je prostě přímo vzhůru a už je znát i nadmořská výška. Cesta byla prudká, ale schůdná. Dokonce jsme viděli nějaké nýty (horolezecké jištění). Na vrchol jsme dorazili asi v poledne. Na vrcholku byla turecká vlajka a mezi kameny zakrytá schránka s vrcholovou knihou. Chvíli jsme si užívali výhledů a pocitu že jsme výš než ptáci, a pak jsme se začli vracet. Sestup byl prudký a pak ještě prudší, stále s výhledem do údolí asi o kilometr níž. A pak už nešlo jít čelem vpřed, tak jsem se otočil čelem ke skále. A pak už to nešlo vůbec a my jsme zjistili že jdeme blbě. Až budete někdo z tohoto vrcholu sestupovat, tak se hlavně držte hřebene, jakkoliv bude jiná cesta vypadat lákavěji. Traverzem jsme se dostali na správnou cestu a pokračovali. V dolní části už jsme snadno našli správnou cestu k suťovišti. Celé suťoviště, kterým jsme se nahoru hrabali asi 2 hodiny, jsme dolů napůl sjeli, napůl seběhli asi za 10 minut. Celkově jsme zpět ke stanům došli po přibližně šesti hodinách, asi ve 2 odpoledne.

Po předešlé obhlídce jsme se rozhodli vrátit se stejnou cestou zpět do vesnice Demirkazík. Protože jsme už měli v puse řádně vyprahlo, došli jsme jen k pramenu vody v druhém „kempu”. Dopřáli jsme si vaření a dokonce koupel, i když byla voda celkem studená.

28.7. Stopem do civilizace

Ráno jsme došli do vesnice a pak na křižovatku, kde staví autobus. Na autobus jsme čekali celkem dlouho a ani jsme nevěděli kdy pojede. Když konečně autobus přijel, tak nám řidič jen oznámil že má plno a že máme čekat na další. Tak jsme se dali na stopování. Stopli jsme cisternu na asfalt, která nás dokonce vzala všechny 4. Se slovníčkem z Lonely Planet v ruce jsme asi hodinku udržovali družnou konverzaci než jsme dojeli do Nigde. Odtud jsme vyjeli dál do Antalie, ale o tom zas příště.

Jak se vám to líbilo
[Celkem: 0 Průměr: 0]

Facebooktwittergoogle_pluspinterest

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *